STŘÍBRNÁ FLÉTNA

PŘEDMLUVA

„Bylo, nebylo, ve městě skoro stejném jako je tohle žila holčička, která nechtěla spát..."

Mladá žena, sotva třicetiletá, se pohodlněji opřela do křesla a a za tichého cinkání pletacích jehlic se ponořila do vyprávění. Lampy na ulici už dávno pohasly, zvon odbil dvanáctou hodinu noční, dveře všech stavení se zamkly a občas i zajistily na petlici. A přes to všechno, přes to, že hvězdy už dávno dominovaly obloze, blonďatá dívenka stále nechtěla spát.

„Uprostřed toho města stál starý vyhořelý hostinec. Nikdo už v něm nepracoval, žádný poutník v něm nepřespával... Až na jednoho." Posunula rudou vlnu na druhý konec jehlice a zkušeně přepočítala všechna oka.

„Kdo to byl?" Dívenka se nedočkavě zvedla do sedu a setřásla ze sebe bohatě vyšívanou deku.

„Říkali mu Flétnista, nosil s sebou totiž dlouhou stříbrnou flétnu. Zdobenou rytinami trnů a kostí. Vydávala tak podmanivý zvuk, že dospělí padali na kolena a děti, příliš slabé na to, aby mu odolávali, se vydávali za ním. Byl pro ně jako maják, který jim ukazoval cestu."

„Co s těmi dětmi dělal, mami?"

„Co myslíš?" Žena pozvedla obočí, ale během chvilky zase věnovala pozornost téměř dopletené šále.

„Myslím, že jim dal čokoládu a odvedl je domů."

„To se ty děti nemohly bránit?"

„Jistěže mohly. Jedním jediným způsobem. Kdy spaly, zvuk flétny k nim do snů nedolehl. To znamená, že bys teď měla jít spinkat, aby si tě Flétnista neodvedl, jasné?" S těmi slovy dokončila poslední řadu šály a zvedla se z křesla. Ten večer už potřetí přikryla dívku dekou, darovala jí polibek na čelo a vydala se potemnělými chodbami zámku do ložnice ke svému manželovi.

Když ráno vstala a šla probudit i svou malou dcerku, našla okno jejího pokoje otevřené dokořán. Stráže přísahali, že neslyšeli nic kromě sladké melodie flétny. 

ÚČASTNÍCI