SRÁŽKA OSUDŮ

PŘEDMLUVA

Daërro sledoval, jak Aurora pracuje, s nemaskovanou fascinací a malou špetkou obdivu. Pracovala s čistou myslí, systematicky proplétala nitky osudu, přihlížela snům a bděla nad těmi, kteří se jí nemohli nebo nedokázali odevzdat, aby je snad nakonec přesvědčila o tom, že následovat ji je ta jediná správná cesta. Aurořina práce byla něčím, co vedlo, doprovázelo a podpíralo celou Nescoru, její minulost, současnost i budoucnost. Dokud existovala na kontinentu alespoň malá jiskra života někoho, kdo v ni věřil, plála jasným světlem. Ne nadarmo byla božstvem, k němuž lidé s úctou a vírou vzhlíželi nejčastěji, ke komu měli tendence obracet své myšlenky v úzkých, ke komu doufali, že se jednoho dne po posledním výdechu dostanou. Její zásluhou kolovala společně s krví mnohým obyvatelům žilami i magie, byla alfou i omegou... a i když se ostatní božstva mohla tvářit, že tohle je něco, co lze zanedbat, nešlo. Nebylo v ničí moci ani kompetenci popřít, že nebýt Aurory a jejích přesných plánů a propletených nitek, svět jejich malých smrtelníčků by se zhroutil.

Bohyně k němu byla možná obrácena zády, ale nepochyboval o tom, že moc dobře ví o jeho malé návštěvě. Ne, že by snad bůh oděný v záři zlatého pozlátka byl snadno přehlédnutelný, to právě naopak. Zářil do dálky jako slunce samo, takže by bylo jednoduše nemožné přehlédnout ho nebo odignorovat. Takže mohl velice lehce uhádnout, že to, že ho nechávala bez viditelného povšimnutí, bylo jednoduše jejím rozhodnutím. Nechtěla se s ním bavit... ale to mu nějak moc nebavilo. Dokázal se sám zabavit dosti kvalitně, pokud šlo o to. Takhle ho ale jen zaujalo to, jakým způsobem hbité prsty bohyně přímo před ním splétaly nitky osudu. Jak bez mrknutí oka spřádala lidem budoucnost tak, jakou si ji sami udělají svými činy, tak, jak je vepsáno ve hvězdách - aniž by na tom mohla něco, cokoli, změnit.

Neplánoval promluvit, ale jeho zvědavost byla nakonec silnější než vůle. A věřte, že božská zvědavost je zatraceně nepříjemným břemenem, zvlášť když je neukojená. „Není to frustrující?" Jeho hlas se kolem vznášel jako zlatý opar. Bohyně mlčela, proto to vzal jako pozvánku k pokračování. „Držet v rukou osudy všech těch smrtelníků, splétat je dohromady... ale přitom to dělat tak, jak je dáno. Tak, že s ním sama nemůžeš pořádně nic dělat?" Několika kroky, které připomínaly svou lehkostí a elegancí spíš sestavu tanečníka, se přesunul přímo vedle ní, takže jí mohl pohlédnout do bledé, soustředěné tváře. „Posloucháš mě vůbec?"

„Mluvíš. A je to otravné. Bohužel, zároveň také nepřeslechnutelné."

Ha, takže přeci jen měla alespoň vzdálenou podobu něčeho, co mohl být s trochou fantazie smysl pro humor. Anebo to myslela vážně. Dle nezaujatého odlesku ve fialkových očích by hádal spíš to druhé. Ale nevzdával to, protože to pro něj aktuálně znamenalo zdroj zábavy. A věřte nebo ne, Daërro zbožňoval legraci, byla jeho odleskem a grácií. Takže tohle si nechtěl nechat proklouznout mezi prsty. „Musí to být jednotvárné. Copak tě nenudí tomu nedát šanci? Zkusit alespoň na chvíli ty nitky trochu zamotat?"

Neodpověděla, ale vrhla po něm pohled s otázkou vepsanou v očích. Chytila se. Skvěle.

„Prostě... nemusí to být natrvalo. Nijak to realitu neovlivní, to víme my oba. Protože jeden den... když se potom vrátí ke svým životům... co to změní?" zazubil se na bohyni a brnknul na jednu z tenkých, měkkým bílým světlem se vyznačujících nitiček osudu. Vlákno zapulzovalo, otřáslo jedním celým životem. Možná ho nějak převrátilo naruby, to netušil, ale myslel si, že tak snadné to nebude. „Jenom jim dáš okusit to, jak na tom můžou být, aby si možná začali vážit toho, co mají. Můžou se jim převrátit životy, aby s těmi svými poté něco pořádného dokázali udělat. A... může to být zábava?" Opatrně ji obcházel, jako kočka kolem svého člověka. Jenže on nebyl kočka a Aurora rozhodně nebyla člověkem. „No tak. Jeden jediný den... co to dokáže změnit? Takhle to nefunguje, realita se nezmění, jen zarezonuje. Dvacet čtyři hodin převrácení, než se to vrátí k normálu."

Nakonec bohyně sklopila hlavu. Vlasy barvy měsíční záře jí spadaly do tváře, ale i tak dokázal bůh spatřit na jejích rtech náznak opatrného úsměvu. „Budiž. Jeden den."

ÚČASTNÍCI